První kroky ve škole

Po příjezdu do Británie mi studium angličtiny ve škole začínalo až za pár týdnů. Třída začátečníků už byla plně obsazena a na mě nezbylo místo. Díky své obrovské jazykové bariéře jsem se přihlásila pozdě. Další třída pro začátečníky se otevírala až v dalším roce. Jenže já jsem v Británii plánovala zůstat pouhých šest měsíců.

A tak jsem – ne zcela dobrovolně – skončila rovnou ve třídě pro pokročilé. Neměla jsem vůbec tušení, co se kolem mně ve třídě děje. Všichni mluvili, procvičovali, vyučující vysvětlovali… a já nerozuměla ani slovo. Cítila jsem se úplně ztracená.

Měla jsem ale obrovské štěstí na učitelku. Profesorka Julie měla se mnou neskutečnou a nekonečnou trpělivost. Když jsem nerozuměla ani to, na které stránce si otevřít učebnici, přišla ke mně a pomohla mi ji nalistovat. Ostatní mezitím vypracovávali úkoly, procvičovali, pracovali v párech… a já jen seděla, poslouchala, koukala do prázdna, snažila se dát dohromady alespoň dvě slovíčka a přemýšlela, jestli své studium vlastně vůbec zvládnu.

Takže ano, znám moc dobře ten pocit bezmoci a zoufalství, kdy se člověk nemůže vyjádřit, protože neumí jazyk. Ten strach, že mé výslovnosti nikdo nebude rozumět, že mě nikdo nebude chápat. Pocit rudých tváří, zpocených dlaní i prázdné hlavy, když někdo čeká na vaši odpověď. Když si nemůžete vzpomenout na slovíčka, která jste se učili teprve včera. Ten trapný moment ticha, který trvá dlouho. Plynulost byla tehdy jen sen.

Ale každá nevýhoda má i svou druhou stránku. Díky tomu, že jsem začínala úplně od nuly, jsem neměla možnost si vytvořit špatné zlozvyky. Nezkomolila jsem výslovnost, nemluvila jsem „učebnicově“. Učila jsem se jazyk tak, jak ho používají rodilí mluvčí.

Začala jsem dřít. Trávila jsem hodiny ve škole, po škole se slovníkem, večery procvičováním. V obchodech, v kavárnách, v restauracích, na poště, při běžných každodenních situacích jsem se snažila domluvit rukama, nohama, s papírem v batohu a tužkou v ruce. V mobilu jsem neměla internet. Žádný překladač. Jen já, svět kolem a angličtina ze všech stran.

Bylo to intenzivní, vyčerpávající – a neuvěřitelně cenné.

Po plánovaných šesti měsících jsem se zpátky do Čech nevrátila. V té době jsem totiž už začala doučovat spolužáky z jiných zemí. A v ten moment jsem si uvědomila, že mě angličtina nejen naplňuje, ale že mě nesmírně baví ji předávat dál.