Krásný den,
pokud mě ještě neznáte, jmenuji se Monika a angličtina je už celých 23 let každodenní součástí mého života.
Moje cesta s angličtinou začala trochu neplánovaně – ale o to víc opravdově. V roce 2002 jsem se v Praze setkala s několika cizinci, původem z Ameriky, kteří tehdy navštívili mé známé. Mluvili naprosto plynně česky a já jim tehdy záviděla.
Toužila jsem ovládnout angličtinu stejně tak dobře, jako oni zvládli náš jazyk. Jediný problém? Vůbec jsem nevěděla, kde začít.
Už jsem měla vyplněný formulář k odjezdu na půlroční studium do Německa, ale právě díky tomu rozhovoru jsem si uvědomila, že Německo mám „za rohem“ – tam mohu kdykoli. Ale Anglie? To byla výzva.
Na poslední chvíli jsem tedy všechno změnila. Domluvila jsem se s agenturou a přihlášku vyplnila znovu – tentokrát směr Velká Británie.
Rok 2002 byl úplně jiný svět. Česká republika ještě nebyla součástí Evropské unie, takže jsme potřebovali víza – a ta se udělovala maximálně na dva roky. Internet byl luxus. Používal se jen v kavárnách a za poplatek. O mobilních aplikacích jsme se tenkrát mohli nechat jen zdát. Ještě neexistovali. Místo toho jsme měli slovníky, učebnice… a spoustu konverzace.
Do Británie jsem odjížděla s částkou čtyřiceti liber v zadní kapse džín a hlavou plnou naivních snů. Myslela jsem si, že mě tam čeká svět plný možností.
Netušila jsem, že to bude i cesta plná překážek, odříkání, dřiny i ticha, kterému jsem nerozuměla. Ano, jsem upovídaná a česky nebylo povídat s kým, protože jsem tam nikoho neznala a anglicky jsem se nedorozuměla. Ale i taková cesta je součástí každého začátku.
Rok 2002 byl pro mě rokem velké změny.
Strach z neznáma. Strach, že to vzdám. Ale i strach z toho, že uspěju.
Směs obav a nadšení, která mě doprovázela od prvního dne.
Ale právě to všechno mě posunulo dál.
Splnila jsem si sen – naučila jsem se perfektně anglicky, podívala se do světa, poznala nové lidi a učila se od nich. A dnes mám tu radost, že mohu tohle všechno předávat dál i vám.
Pokud se chcete dozvědět víc, přečtěte si Můj příběh.